Jedná se o čtvrtou encykliku současného papeže po Lumen fidei (2013), Laudato si' (2015) a Fratelli tutti (2020) a vychází v souvislosti s 350. výročím zjevení svaté Markétě Marii Alacoque (1673-1675). František zdůrazňuje, že Ježíšovo Srdce nás podněcuje k lásce a posílá nás k našim bratřím a sestrám.

 

Při psaní této encykliky papež vychází z toho, že je třeba v dnešním světě probudit pochopení toho, co je srdce. Doslova uvádí, abychom se nestali "nenasytnými konzumenty a otroky mechanismů trhu, který se nezajímá o smysl naší existence, musíme obnovit smysl srdce" (2) [Čísla označují místa v nové encyklice, ze kterých je citace převzata].

 

Připomíná, že právě v Kristově Srdci "můžeme najít celé evangelium" a v něm "nakonec poznáváme sami sebe a učíme se milovat" (30). Zdůrazňuje, že to je zvláště důležité v době, kdy se zdá, že svět ztratil srdce.

 

Co encyklika obsahuje?

Encyklika se skládá z krátkého úvodu a je rozdělena do pěti kapitol.

 

První z nich, "Smysl srdce", vysvětluje, proč je nutné "vrátit se k srdci" ve světě, kde existuje pokušení nechat se zotročit konzumem. Při analýze toho, co se rozumí pod pojmem "srdce", Svatý otec poukazuje na to, že současné znehodnocení srdce vychází z "řeckého a předkřesťanského racionalismu, postkřesťanského idealismu a materialismu". Připomíná, že dominantní filozofické proudy upřednostňovaly pojmy jako "rozum, vůle nebo svoboda", ale pro srdce nenašly místo.

 

Mezitím," připomíná papež: "Srdce je zároveň místem upřímnosti, kde se nedá klamat ani předstírat. Obvykle naznačuje skutečné úmysly, to, co si skutečně myslíme, čemu věříme a po čem toužíme, a "tajemství", která nikomu neříkáme; zkrátka nahou pravdu" (5). A tak "bez ohledu na mnohé pokusy ukázat nebo vyjádřit něco, co nejsme, se vše odehrává v srdci: tam nezáleží na tom, co ukazujeme navenek nebo co skrýváme - tam jsme sami sebou" (6).

 

František uznává, že v konečném důsledku "jsem svým srdcem", protože to mě odlišuje, utváří mou duchovní identitu a spojuje mě ve společenství s ostatními lidmi (14). Dodává, že srdce "sjednocuje fragmenty" naší bytosti a umožňuje "autentické spojení" (17). Poukazuje na to, že "jedinečná síla srdce nám pomáhá pochopit, proč se říká, že když člověk vnímá skutečnost srdcem, může ji lépe a plněji poznat. A to nás nevyhnutelně vede k lásce, jíž je srdce schopno, neboť láska je nejintimnějším faktorem skutečnosti" (16).

 

Papež dále odkazuje na spiritualitu světců, jako byli Ignác Loyola a svatý John Henry Newman. Poukazuje na to, že "když stojíme před Srdcem živého a přítomného Ježíše, naše mysl, osvícená Duchem, chápe Ježíšova slova" (27). A to má sociální důsledky, protože svět se může změnit "počínaje srdcem" (28).

 

"Srdce Kristovo - připomíná - je extází, východiskem, darem, je to setkání. V něm se stáváme schopnými zdravých a šťastných vztahů a budování království lásky a spravedlnosti v tomto světě. Naše srdce spojené se Srdcem Kristovým je schopno takového sociálního zázraku" (28). Poznamenává také, že "v době umělé inteligence nesmíme zapomínat, že poezie a láska nejsou pro záchranu lidstva zbytečné" (20).

 

Gesta a slova lásky

Druhá kapitola encykliky nese název "Gesta a slova lásky". František připomíná, že "Kristovo srdce, symbolizující jeho osobní střed, z něhož proudí jeho láska k nám, je živým jádrem prvního kázání" (32). Kristus, připomíná papež, s námi jedná jako s přáteli a ukazuje nám, že Bůh "je blízkost, soucit a něha". Vysvětluje, že Ježíšovo Srdce je "přirozeným výrazem a symbolem nezměrné lásky" (48). Zdůrazňuje také roli náklonnosti, kterou Ježíš projevuje na stránkách evangelií. "Slova, která Ježíš pronesl, ukazují, že jeho svatost nevylučuje city. Za určitých okolností vyjadřovala vroucí lásku, která trpí, je dojatá, truchlí a dokonce pro nás pláče" (44). A jeho pohled naznačuje, že Ježíš "věnuje veškerou svou pozornost lidem, jejich starostem, jejich utrpení" (40).

 

František zdůrazňuje, že Bůh obdivuje "dobré věci, které v nás rozpoznává", jako u setníka, i když je ostatní nevidí (41). A jeho nejvýmluvnější slovo lásky je "přibito na kříž". "Není to prázdná skořápka, není to pouhý sentiment, není to duchovní únik. Je to láska" (46), vysvětluje papež.

 

Srdce, které nás milovalo

Ve třetí kapitole "Pohleďte na Srdce, které nás tolik milovalo" papež připomíná, jak Církev v minulosti uvažovala a rozjímala o "posvátném tajemství Srdce Páně". Činí tak mimo jiné odkazem na encykliku Pia XII. o úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu Haurietis aquas (1956). Vysvětluje, že "úcta k Srdci Kristovu není v žádném případě uctíváním orgánu odděleného od Ježíšovy osoby", neboť uctíváme "celého Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, zobrazeného v obraze, v němž je zvýrazněno jeho Srdce" (48).

 

Papež poznamenává, že obraz tělesného Srdce nám pomáhá kontemplovat, že "láska Srdce Ježíše Krista zahrnuje nejen božskou lásku, ale rozšiřuje se i na náklonnosti lidské lásky" (61). Vysvětluje, že "Srdce má tu výhodu, že není vnímáno jako samostatný orgán, ale jako důvěrné sjednocující centrum a zároveň jako výraz celistvosti osoby, což u ostatních orgánů lidského těla neplatí" (55).

 

František zdůrazňuje, že vize některých světců, konkrétních ctitelů Nejsvětějšího Srdce, "jsou krásnými podněty, které mohou motivovat a přinést mnoho dobrého", ale "nejsou něčím, čemu by věřící museli věřit, jako by to bylo Boží slovo". Proto nelze říci, že by tento kult "vděčil za svůj původ soukromým zjevením". Naopak, "úcta ke Kristovu Srdci je pro náš křesťanský život nezbytná, protože znamená vírou naplněnou a adorující otevřenost vůči tajemství božské a lidské lásky Páně, a to natolik, že můžeme znovu říci, že Nejsvětější Srdce je syntézou evangelia" (83).

 

Aktuálnost a potřeba obnovy oddanosti Srdci Kristovu

Papež nás dále vybízí k obnově úcty ke Kristovu Srdci také proto, abychom čelili "novým projevům 'duchovnosti bez těla', které se ve společnosti množí" (87). Uvádí, že je třeba se vrátit k "vtělené syntéze evangelia" (90) tváří v tvář "společenstvím a pastýřům zaměřeným výhradně na vnější akce, na strukturální reformy zbavené evangelia, na obsesivní organizace, světské projekty, sekularizované úvahy a různé návrhy předkládané jako požadavky, které se někdy snaží vnutit všem" (88). "Výsledkem je," dodává papež, "často křesťanství, které zapomnělo na něhu víry, radost z oddanosti službě, horlivost misie mezi lidmi, okouzlení krásou Krista, dojemnou vděčnost za přátelství, které dává, a za konečný smysl, který dává osobnímu životu" (88).

 

V posledních dvou kapitolách papež František vyzdvihuje dva aspekty, které by "úcta k Nejsvětějšímu Srdci měla spojovat, aby nás nadále živila a přibližovala evangeliu: osobní duchovní zkušenost a komunitní a misijní nasazení" (91).

 

Ve čtvrté kapitole "Láska, která dává pít" František znovu čte Písmo a spolu s prvními křesťany rozpoznává Krista a jeho otevřenou tvář v "tom, kterého probodli", papež cituje církevní otce i postavy světců bližší naší době, jako je svatý František Saleský, který předkládá svůj návrh duchovního života se "srdcem probodeným dvěma šípy, uzavřeným v trnové koruně" (118). 

 

Svatý otec připomíná, že pod vlivem této spirituality vypráví svatá Markéta Marie Alacoque o zjeveních Ježíše v Paray-le-Monial od konce prosince 1673 do června 1675. Podstatu poselství, které nám bylo předáno, lze shrnout do slov, která svatá Markéta slyšela: "Zde je Srdce, které milovalo lidi tak moc, že se neštítilo ničeho až k naprostému sebezapření, aby jim ukázalo svou lásku" (121). Dále poukazuje na význam úcty k Srdci Ježíšovu v životě svaté Terezie z Lisieux, Ignáce z Loyoly, Faustyny Kowalské, svatého Jana Pavla II. "Chtěl bych připomenout," píše František, "také zkušenost svaté Faustyny Kowalské, která znovu oživuje její úctu k Srdci Kristovu a silně zdůrazňuje slavný život Zmrtvýchvstalého a Boží milosrdenství". Přiznává, že "pod vlivem těchto jejích zkušeností a na základě duchovního odkazu, který zanechal svatý biskup Josef Sebastian Pelczar (1842-1924)(151), svatý Jan Pavel II. úzce propojil své úvahy o milosrdenství s úctou k Srdci Kristovu" (149).

 

Jako jezuita František také připomíná význam kultu Srdce Ježíšova pro Tovaryšstvo Ježíšovo.

 

Povolání k proměně světa

Pátá a závěrečná kapitola "Láska pro lásku" prohlubuje komunitní, sociální a misijní rozměr každé autentické oddanosti Kristovu Srdci, které "nás vede k Otci a posílá nás k bratřím" (163). Láska k bratřím je skutečně "největším gestem, které mu můžeme nabídnout jako odměnu za lásku" (167).

 

Papež důrazně poznamenává, že "Ježíš přinesl velkou novinku v uznání důstojnosti každého člověka, a také a zvláště těch osob, které byly klasifikovány jako 'nehodné'". Vysvětluje, že "tento nový princip v dějinách lidstva, podle něhož je člověk tím 'hodnější' úcty a lásky, čím je slabší, ubožejší a trpící, dokonce až do té míry, že ztratil svou lidskou 'podobu', změnil tvář světa a dal vzniknout institucím, které se starají o lidi v těžkých podmínkách: opuštěné děti, sirotky, staré lidi ponechané napospas, duševně nemocné, lidi s nevyléčitelnými nemocemi nebo vážnými deformacemi, ty, kteří žijí na ulici". (170). Křesťanská mystika by tedy měla být neoddělitelně spojena s principem bratrství.

 

Papež připomněl, že díky svému misionářskému nasazení byl svatý Charles de Foucauld "univerzálním bratrem": "nechal se formovat Kristovým Srdcem a chtěl přijmout do svého bratrského srdce celé trpící lidstvo" (179). František pak hovoří o "nápravě", přesvědčen, že na zkáze, nenávisti a násilí lze vybudovat tolik žádoucí civilizaci lásky (182).

 

V encyklice se v návaznosti na Jana Pavla II. opakuje, že "zasvěcení se Srdci Kristovu je třeba připodobnit misijní činnosti samotné církve, ... aby bylo vybudováno Kristovo tělo, kterým je církev, a aby byla vybudována společnost spravedlnosti, míru a bratrství" (206).

 

Svatý otec varuje před aktivismem a upozorňuje, že svět potřebuje "misionáře v lásce, kteří se nadále nechávají dobývat Kristem" (209).

 

Text končí krásnou papežovou modlitbou. František v ní prosí Ježíše, "aby z jeho Nejsvětějšího Srdce pro nás všechny vytékaly proudy živé vody, aby uzdravily rány, které si sami způsobujeme, aby posílily naši schopnost milovat a sloužit, aby nás povzbudily k tomu, abychom se naučili společně kráčet ke spravedlivému, solidárnímu a bratrskému světu" (220).